Tokio Hotel jsou jako my – jenom s lepšími vlasy a make-upem

21. října 2009 v 21:07 | Lucine.cz.ka.ulitz |  News a Interviews
I přes jejich nadpozemský obrázek, Bill Kaulitz a ostatní jsou jen obyčejní kluci.

Click for a larger view

"Právě mi bylo dvacet," Tokio Hotel frontman Bill Kaulitz vzdychá. "Jsem tak starý."
Byl to jen nevratný komentář, který byl udělán během profesionálního, 55-minutového interview. A ještě to bylo neuvěřitelné sděleno. Protože v té chvíli, to dítě, které to řeklo - stejné dítě, které bylo vyparáděno v černé kožené bundě, bezprstých rukavicích a úzkých Jack Skellington kalhotech, stejné dítě, jehož oči byly orámovány make-upem a jehož vlasy trčely tři stopy nad jeho hlavou v nádherném Mohawk - je vlastně v ničem jiném než v průměru, v průměrných dvaceti letech. Je to navíc i přesně ta průměrná věc, kterou průměrný dvacetiletý řekne.
Tohle bylo důležité, protože podle všeho, co jsem o něm četl nebo viděl, Bill Kaulitz byl daleko od průměru, průměrného nebo dokonce dvacetiletého. Jeho vlasy se zdají nemožné, jeho obočí nelidská...nebylo by složité předpokládat, že není tak docela reálný. Ani si nemyslím, že jsem v tomhle byl sám: oni prostě nejsou lidi, kteří vypadají jako on.
Ale když se Kaulitz se zbytkem přátel z Tokio Hotel usadil (jeho dvojče Tom, basista Georg Listing a bubeník Gustav Schäfer) na interview s MTV News, tak jsem se naučil, že všechno, v čem jsem o něm byl přesvědčen - nebo o kapele, jestli na tom záleží - bylo celkově, naprosto nesprávné. Tokio Hotel nejsou rockové hvězdy nebo mimozemšťani či temní andělé...jsou prostě jako my. Jenom mají lepší stylisty.
Vím to, protože jsem viděl Tokio Hotel tak, jak většina fanoušků ne. Zažil jsem tyhle čtyři dvacetileté (22 je Listingovi a je nejstarší v kapele) jak se chovají přesně, jak byste očekávali, že se dvacetiletí budou chovat: vtípky o koupelnových zvycích jeden druhého, posedlost nad Megan Fox, mlácení jednoho z nich, který tráví mnoho času na telefonu se svoji přítelkyni (znova Listing). Chlubili se a vychloubali a sráželi jeden druhému několik hřebínků, dělali příležitostné obscénní komentáře, jsou posedlí video hrami...bylo to zvláštně úžasné. Před mýma vlastníma očima, pryč od křiku fanoušků a fotek paparazzi, Tokio Hotel se proměnili v děti, se kterými jsem žil na začátku roku. Stejné děti, které vás nejspíš strkají do ruky, když teď tohle čtete.
Tom je alfa samec, ten s nejvíce ženskými fanynkami a ten s tím největším, uh, egem (alespoň to tvrdí). Neustále zametá se svým mladším (o deset minut) bratrem, vtipkuje o Billově nedostatku holek nebo o tom, jak ho mlátil před studiem. Bill to všechno bere, protože je ten sladký, dobře vypadající, ústředním bodem kapely a on to ví. Schäfer je ten tichý kluk, sebejistý a neustále, klamně legračně. A Listing, s tím, že je nejstarší člen kapely (a jediný s přítelkyní) je neustále roztrhaný všemi ostatními: Je ten starý, ten který už nechodí do klubů. Grossvater, jak to Němci označují...
K tomu všemu je tu zručná dynamika. Je těžké věc vysvětlit, ale stačí říct, že nejspíš víte o čem mluvím. Protože znáte kluky z Tokio Hotel - možná, že jste jedni z nich. Pod tím vším make-upem a za těmi miliony prodaných alb, Tokio Hotel jsou prostě jenom čtyři naprosto normální kluci ve svých dvaceti.
Protože i když už nejsem normální dvacetník, jednou jsem býval...což znamená, že můžu rozumět klukům v Tokio Hotel. Bývaly doby, kdy jsem si myslel taky, že ve dvaceti jsem tak starý. A není tu nic špatného, že si to myslíte, i když si uvědomíte, že to není pravda. Ve skutečnosti, je to naprosto normální.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama